ROZTROUŠENÁ SKLERÓZA - Kauza paní V.V. - Terapeutka paní Ludmila Vašutová

14.07.2015 20:53

,,Dobrý den, paní Bláhová. Posílám Vám příběh své klientky. Je to moc hezky napsané.“  Ludmila Vašutová.  

                            ROZTROUŠENÁ  SKLERÓZA

                                  Kauza paní V.V.

                     Terapeutka paní Ludmila Vašutová

Pokusím ve své osobním příběhu a možná i velmi osobní zpovědi popsat, čím jsem si prošla a jakými cestami jsem se vydala, abych mohla začít normálně fungovat a mohla žít bez omezení běžného života. Je to má cesta a není to návod, je to pouze můj zážitek a zpracované postřehy, které možná mohou motivovat další osoby, které mají také nějaké zdravotní problémy. Možná bych tomu mohla dát ještě podtitul „útěk ze systému“, ale nechci tak nabádat k nějakým ukvapeným soudům a závěrům. 

Svůj příběh bych mohla začít pár slovy o sobě. Nikdy jsem nemívala zásadní zdravotní problémy a vedla jsem hodně aktivní život, který jsem věnovala, kromě práce také sportu a koníčkům. Po narození dětí jsem se věnovala čas hlavně rodině. Měla jsem děti dost pozdě, první v 33 letech a druhé téměř v 37 letech. Vše bylo v pohodě do doby, než jsem se začala potýkat se zdravotními problémy, které začaly pomalu a plíživě a dlouho jsem tomu ani nevěnovala pozornost. Než se dostanu dále, tak ještě uvedu na pravou míru můj dřívější vztah ke zdravotnictví. Ke všem lékařům jsem měla téměř bezmeznou úctu a jejich slova a názory jsem brala vážně. Možná to bylo dáno i tím, že moje nejlepší kamarádka studovala medicínu a dnes se tomuto oboru věnuje. Teď to tak již nevidím a jsem ráda, že se mi otevřely oči a naučila jsem se spoléhat sama na sebe a více se věnovat alternativním možnostem léčení.

Teď zpět k mým problémům. Můj mladší syn byl ještě miminko a při procházkách venku (denně jsem nachodila pět a více kilometrů) jsem si všimla, že jednu nohu „cítím a vnímám“ nějak jinak. Neomezovalo mě to, tak jsem to neřešila. Pak se přidal pocit, že i ruce a cit v nich cítím jinak. Stále jsem tomu nevěnovala pozornost, protože jsem se uklidňovala, že mám dvě malé děti, kojím, denně chodím na dlouhé procházky a tak jsem to jaksi vytěsnila z mysli. Pak ale přišlo léto a cítila jsem se hodně slabá a k dříve popsaným projevům se přidalo brnění v nohou i rukou. To už jsem znejistěla a začala to řešit s mou praktickou lékařkou. Doporučila mi návštěvu neurologie a tak jsem si prošla určitým „kolečkem“,  kdy jsem čekala na vyšetření a diagnózu. Po vstupním vyšetření jsem byla poslána na magnetickou rezonanci a za týden mi bylo celkem stroze oznámeno, že mi byla diagnostikována skleróza multiplex (roztroušená skleróza). Tento název píšu jen na začátku a jen jednou, vícekrát už se k tomu názvu nebudu vracet. Aby se to potvrdilo, byla jsem ještě hospitalizována v nemocnici a udělali mi lumbální punkci, která tuto diagnózu potvrdila. Při tomto zákroku nebylo vše provedeno, jak mělo být a po mém návratu domů jsem začala trpět na „postpunkční syndrom“, který bych nikomu nepřála. Následně mě v nemocnici  uklidňovali, že se to stává a byla jsem hold „statisticky vybrána“. Když jsem po tom více pátrala, zjistila jsem, že mi punkci neudělali dobře, protože se to běžně nestává. Výkon prováděla začínající doktorka za asistence další začínající doktorky. Jen tak na okraj. Když jsem se syndromem byla v nemocnici, tak mi bylo sděleno, že si za to mohu sama. Tomu už jsem vůbec nerozuměla. Raději se k tomu nechci vracet. Tady jsem se už o sebe začala obávat a cítila jsem se, jako by o mém dalším životě rozhodovali jiní a to mě začalo děsit. Cítila jsem se jako loutka, která má někam dojít a chovat se dle očekávání jiných a dát jim tak další život do jejich rukou a rozhodování. 

Po té jsem byla zaslána na specializované pracoviště, které se bude zabývat léčbou. Lékař, který začal řešit léčbu, mi řekl, což už jsem vůbec nechápala a nerozuměla tomu, že cituji: „budeme vycházet z logiky věci, že tuto diagnózu máte“. Tímto sdělením mi začaly blikat snad všechny kontrolky v těle, protože jsem se domnívala, že diagnóza je potvrzena a nebo vyvrácena. Ale stále jsem ještě věřila osobám v bílém plášti. Dostali jsme se tedy k léčbě a já si měla vybrat, co a kdy si budu aplikovat. Léčba spočívá v tom, že se injekčně aplikuje „léčivá látka“ a to v různém rozmezí (co komu vyhovuje) a prochází se dost šílenými vedlejšími účinky. To už nebylo vůbec dobré. Takže jsem si vybrala, čím se budu léčit a byla zaslána žádost o léčbu na zdravotní pojišťovnu a já čekala, kdy mi zavolají, že jsou léky nachystány a mohu si pro ně zajet a začít si je aplikovat. Ještě taková malá zmínka o oddělení v nemocnici, kde jsem si vybírala léky a měla se začít léčit. Ze všech lidí v čekárně jsem si připadala nejvíce zdravá, vitální a začala jsem mít pocit, že teď je mi ještě dobře, ale díky léčbě mi teprve začne být špatně. V čekárně jsem se cítila, že jsem se tam ocitla omylem. To už jsem vůbec nechtěla podstupovat, ale ještě jsem stále věřila a čekala na telefon. Díky systému a dlouhým schvalovacím lhůtám se mi ozvali za tři měsíce, ale k tomu se dostanu později. 

Já čekala pokorně na telefon a přítel začal shánět příběhy lidí, kteří zkoušeli i různé jiné metody a dostali se z daleko vážnějších nemocí. Tím nechci říct, že bych to chtěla zlehčovat, ale brala jsem to, že mám ještě nějaký čas na rozhodnutí a možná i změnu. Započala jsem alespoň malou změnou, a to, že jsem přestala jíst maso a stále jej nejím a neočekávám, že se to někdy změní. Začala jsem tedy chodit na frekvenční generátor - plasmu, která na základě frekvencí ničí viry, bakterie a parazity. Dnes zpětně vím, že mi to vůbec nepomohlo, ale byl to začátek mého přesvědčení, že existují i jiné metody a stačí je jen najít a být vytrvalý. Nechci nějak snižovat účinnost plasmy, ale setkávala jsem se s personálem, který to obsluhoval, že nebyl kompetentní a spíš než dalšímu studiu se věnovat přijímání neuvěřitelných částek.

Pak jsem ještě vyzkoušela vyšetření „kapky krve“, kdy se krev po odběru ihned vyšetřuje na speciálním mikroskopu a pak jsou dány potravinové doplňky, které mají pomoci. Ano, pomohlo to, ale jen od peněz. Byly to americké výrobky a naštěstí jsem vyzkoušela jen pár z nich a velmi rychle mi došlo, že to není správná cesta. 

A teď se dostávám do doby, kdy mi zavolali z nemocnice, že se mám za dva dny dostavit do ambulance a že mi bude vydána léčba a začnu se léčit. V telefonickém hovoru jsem zdravotní sestře pokorně a klidně oznámila, že se léčit nebudu a nechci. Ona z toho dostala menší záchvat a začala mi do telefonu tvrdit, že to jako nemohu a že tam mám přijet. Znova jsem ji to zopakovala a řekla, že tam prostě nedojedu. Pak prošly zmíněné dva dny a znova mi volala, že už tam jsou všichni a že tam nejsem. Tak jsem jí to znova vysvětlila, že tam nejsem a nebudu. Oznámila mi tedy, že musím k panu doktorovi a musím podepsat, že odmítám léčbu (spíš to brala tak, že mám být ráda, že se můžu léčit a že to je téměř jako výhra v loterii a já to odmítám). Tady už jsem úplně znejistěla, protože jsem si připadala, jako nějaký asociál, který se rozhodl odmítnout pomoc. Pak jsem tedy jela k panu doktorovi a celé mu to zopakovala. Celkem důrazně můj názor neschvalovat a řekl, že bych měla být ráda, že mi velmi drahá léčba byla schválena a nemám ji odmítat. Tak jsem podepsala, že to odmítám  a odešla jsem. Musela jsem ale být dost asertivní, a kdybych byla psychicky labilnější, asi bych to nedala. Ještě musím uvést, že do té doby jsem byla bezproblémový člověk a rozhodně jsem nebyla žádná rebelka. To bylo téměř poprvé, co jsem se hodně vzepřela rozhodnutí druhých a nešlo tu o nic menšího, než o mé zdraví a možná i život. Jednou za rok k panu doktorovi chodím na kontroly, ale k tomu se vyjádřím později. V souvislosti s odmítnutím léčby jsem se ještě setkala s dost zajímavým názorem v rodině. Jedna moje teta tomu nerozuměla, což chápu, ale pak mi řekla ještě jednu zajímavou věc. Že mi asi ani nedošlo, že když bych se „léčila“, tak bych mohla dostat invalidní důchod a nemusela bych tak už chodit do práce. A to bylo to poslední, co jsem chtěla. Chtěla jsem být zdravá a chodit do práce. A to je podle některých lidí asi špatně.                                                                                                               Nějakou dobu jsem si procházela různými pokusy o samoléčení, meditacemi, regresní terapií,… Nic z toho nechci popírat, ale když došlo ke zlepšení, tak to bylo pouze přechodné a tak mě to nepřesvědčilo. Nechci to ale odmítat, mnohým to pomohlo a pomáhá. A pak se ke mně dostalo video paní Bláhové, která má zkušenosti s podobnými i jinými diagnózami a při jeho zhlédnutí jsem již začala věřit, že to je to pravé, co hledám a že tato cesta je správná. Hledala jsem tedy dále a našla jsem kontakt na paní Vašutovou z Oder, která je v kontaktu s paní Bláhovou a přesně ví, jak postupovat, aby se nemocným vrátilo zdraví a mohli dále fungovat bez omezení. Paní Vašutová má neuvěřitelně lidský přístup a zároveň jedná vysoce profesionálně. Začala jsem se tedy řízeně detoxikovat a stále v tom ještě pokračuji a baví mě to čím dál tím více. U detoxikace je nutné si uvědomit, že nemoci se „sbírají“ delší dobu a nelze čekat zázrak v krátké době, ale postupně se vše zlepšuje. Nyní už netrpím na brnění, nejsem unavená a mám jen jedno malé omezení, ale i tady jsem si jistá, že se to vyřeší. Stále cítím jednu nohu trošku jinak, ale neomezuje mě to, takže to neřeším, protože i toto se časem vyřeší.  Odkaz na video: https://www.youtube.com/watch?v=yhwHH6708W0

Při prvním vyšetření bylo zjištěno, že jsem hodně „osídlena“  parazity, viry, bakteriemi,… Kromě jiných přípravků mi byly doporučeny výrobky firmy Joalis, firmy Naděje a jiná další informatika a antiparazitika. Je smutné, že se i naše vláda a parlament rozhodli, že tento způsob léčby nebudou podporovat, což je jejich volba, ale téměř za něj bude trestat osoby provádějící tuto činnost. A zákony se neustále zpřísňují a je otázkou je, kdy se pokusí tento způsob úplně zakázat. Jenže nikomu z našich zákonodárců nedochází, že čím více to budou zakazovat, tím více po tom budou lidé pátrat a shánět si informace a následně i informatika a preparáty na podobné bázi. V dnešní době, kdy je na internetu vše k nalezení mi podobné pokusy připadají směšné až komické. A velmi dobře je nám známo pořekadlo, že zakázané ovoce nejvíce chutná.

Teď ještě pár slov k mé poslední kontrole na neurologii u mého pana doktora. Říkal, že stav se zlepšil (cítila jsem to tak a téměř jsem se jej na to nemusela ptát) a pak se mě ptal zpětně, jak jsem se cítila, když jsem své problémy začala řešit a téměř pochyboval o vyřčené diagnóze. Na druhou stranu se mě neptal, co pro to dělám, že se tak dobře cítím. Upřímně řečeno, není to jeho práce a čekárny má stále plné jiných pacientů, kteří jsou mu vděčni za léky, které sice jakoby pomáhají, ale na druhou stranu mají spoustu vedlejších účinků. A to nejlepší nakonec. S touto diagnózou si stejně neví rady a stejně nic nevyléčí. Možná něco pozastaví, ale to je asi na delší diskuzi.

Je logické, že jsem zpočátku řešila otázku, proč zrovna já a podobně. Napadlo mě, zda za to nemůže třeba hormonální stimulace v rámci umělého oplodnění, kterým jsem prošla a díky němuž máme zdravého syna (během celého procesu IVF mi podávali paradoxně léky na tlumení imunity a nakonec jsem onemocněla imunitní nemocí). Taky jsem řešila, zda to nemám jako následek očkování, kterým jsem prošla apod. Dnes se takovými otázkami již nezabývám. Považuji to za zbytečné.

Teď ještě něco málo k mému současnému životu. Po skončení rodičovské dovolené jsem nastoupila do práce (vedoucí funkce, mám vystudovanou vysokou školu) a mám pocit, že jsem daleko zdravější, než rádoby ostatní „zdraví“, které vidím kolem sebe. A to jak v práci, tak v rodině. Vstávám velmi brzy ráno, ještě před pátou hodinou a chodím spát večer kolem jedenácté hodiny a funguji bez jakéhokoliv omezení. K vegetariánství jsem postupně přidala veganství a nyní se hodně stravuji syrovou stravou (raw food), což je zase něco jiného a cítím, jak mě tato strava nabíjí energií a optimismem. Doma nám peču kváskový chléb, denně děláme čerstvé džusy, kupujeme kozí sýry a nepoužívám doma polotovary. Je to možná pracnější, ale tak to neberu, zdravý životní styl mě baví a neberu to jako více práce.

Detoxikace vedla také k dalším změnám, kterým jsem zpočátku úplně nevěřila a je to jakási přidaná hodnota, ale ne nedůležitá. Neuvěřitelně jsem se zklidnila, získala nadhled nad běžnými problémy a připadám si daleko vyrovnanější, než jsem bývala. Nezabývám se malichernostmi, minimálně sleduji televizi, nečtu časopisy a noviny. Velmi si vybírám, s kým a jak trávím volný čas. Změnil se mi i okruh známých. Ne, že by kolem mě tito lidé předtím nebyli, ale nevšímala jsem si jich a řešila jsem jiné hodnoty a vedla jiný život. Dnes je pro mě priorita rodina a pohoda a život již není o novém autě, domě, penězích,… k tomu ale každý musí dojít sám. Je jasné, že čtu spoustu knih, kdy se více zabývám ezoterikou a již neberu nic jako dogma a více spoléhám na svou intuici a svůj pohled na věc. 

Pokud bude mít kdokoliv zájem, jsem ochotna si zavolat a možná zodpovědět další dotazy, nebo se i sejít.  

S přáním slunce v duši

Vendula V. 

    e-mail: novacesta1@post.cz   tel.: 774 685 035

Závěrem bych chtěla poděkovat osobně paní Vašutové, která mě vrátila zpět k aktivnímu životu a obohacuje mě při každém setkání. Také bych chtěla poděkovat svému příteli, který to nevzdal a hledal jiné cesty ke znovunalezení zdraví, ačkoliv jsem o to ze začátku neměla zájem. 

Zpět