SIDS - Náš příběh se šťastným koncem

05.09.2015 20:33

Dne 17.5.2011 se nám narodila naše vymodlená holčička Sárinka. Porod byl těžký, trval celý den při kontrakcích po půl minutě, nakonec ukončen pomocí vakuumextraktoru. Malá měla zkaženou plodovou vodu, které se nadechla. Ani jedna z nás už neměla dostatek sil, abychom to zvládly normálně. Tímto moc děkuji porodnickému oddělení v Nemocnici v Havlíčkově Brodě za perfektní přístup, úžasnou péči a za to, že jsme to obě přežily. 
Po šesti dnech jsem byly v pořádku z porodnice propuštěny a společně s tatínkem byli ta nejšťastnější rodinka.

Na 8.6.2011, kdy se v 5:30 hodin ráno rozezvonil alarm monitoru dechu pod naší maličkou holčičkou v životě nezapomenu. Do té doby si pořád říkáte, že se vás to přece nemůže týkat, že ten monitor máte jen pro jistotu.. 
Vylítli jsme oba s manželem k postýlce a já viděla promodralé tělíčko naší Sárinky a její prázdný pohled "do nikam". Popadla jsem jí, vyndala ze zavinovačky, třásla s ní a křičela: "Sárí, Sárí, Sárí!" Nedýchala. Položila jsem si jí na předloktí a dala jí tři rány do zádíček, nic se nedělo. Manžel běžel dolů k rodičům, mamka učila na zdravotnické škole a má kurz první pomoci. Já jsem mezitím vzala malou za nožičky hlavičkou dolů a bouchla ji do zad. To jsem udělala třikrát. Nic. Přešla jsem k umělému dýchání. Nadechla se, pak se chytla. 

V tom přišel manžel s rodiči. Já se klepala jako osika. Zachránila jsem naší holčičce život - to jsem si vůbec v tu chvíli neuvědomovala. Bylo mi hrozně. Začala jsem plakat a to mi vydrželo dva dny a dvě noci. 
V rychlosti jsme sbalili věci a jeli do nemocnice. Byly jsme tam šest dní. Podobný stav se neopakoval, veškerá vyšetření byla v pořádku, veškeré rizikové faktory pro větší sklon k SIDS byly vyloučeny, a to tak, že bylo vše, jak mělo být, aby se nic nestalo nebo se minimalizovala rizika:
neměla nízkou porodní hmotnost (3490 g),
byla donošená (porod 39+3 tt),
porod byl přirozený (nebyl císařským řezem),
já ani manžel nejsme kuřáci (u dětí rodičů kuřáků riziko SIDS stoupá),
v ložnici máme optimální teplotu (okolo 20 stupňů),
nespala na bříšku (nemohla se zadusit),
měla dudlíček v pusince (posiluje dechovou činnost),
je ženského pohlaví (chlapečci jsou více náchylní k SIDS),
byl květen (SIDS přichází častěji v podzimních a zimních měsících),
byla plně kojená (SIDS se vyskytuje častěji u nekojených dětí),
neměla polštářek, ani nic, čím by se mohla přidusit (byla pouze v zavinovačce),
byla odkrknutá (nezalkla se zvratkami),
nebyla podchlazená, ani přehřátá,
nebylo to bezprostředně po krmení (nemohl proběhnout případný GER - jícnový reflux natráveného mat. mléka a jeho vdechnutí),
měla vyvýšenou polohu pod hlavičkou (uvolnění dých. cest),
v období těhotenství jsem se nezdržovala v zakouřeném prostředí a alkohol byl pro mě tabu,
chodila jsem v pravidelně do těhotenské poradny,
nikdy s námi nespala v posteli (doteď) - pouze od roku a půl v naší posteli usíná (riziko zalehnutí, ...)

Konečná diagnóza zněla: stav Near SIDS (jinými slovy úspěšně překonaný syndrom náhlého úmrtí) - s tím, že už se to nebude opakovat.

Od té doby jsem se pořádně nevyspala, asi každá máma si dokáže představit, jakou hrůzu pro mě představovala každá započatá noc...
Nebýt podpory mého manžela a úžasné rodiny (jak naší, tak ze strany manžela), jsem přesvědčená, že bych skončila na "blázinci".
Pak jsem si začala uvědomovat, že mohlo být vše jinak, že by náš život ztratil smysl, a nervově jsem byla "na hromadě". Na druhou stranu jsem si říkala, že mateřská láska a mateřský pud jsou tak strašlivě silné, že jsem v tu chvíli věděla, co mám dělat, že jsem svou holčičku zachránila.. Byla jsem v šestinedělí, hormony se mnou cloumaly, bylo to šílené...

Když bylo malé osm týdnů - opakoval se podobný stav, ale nemuselo se přistoupit k resuscitaci, stačilo, když jsem "za ní vzala" - nadechla se. Ale znamenalo to další hospitalizaci, další nervy a strach. Byly jsme tam devět dní, podstoupila spoustu dalších vyšetření.

Tři týdny na to opět. V půlroce věku opět. Byla jsem zoufalá. Nevěděli jsme, čím to je. 
Opakovalo se to tak dvakrát týdně, ale už s tím, že se Sárinka sama rozdýchala. 
Diagnóza po vyšetření EEG zněla: Apnoické pauzy, periodické (nepravidelné) dýchání. Do budoucna slibované zlepšení. Ale stále nejistota, a především strach.

Na doporučení dětského neurologa malá v říjnu 2012 podstoupila polysonografii na dětské klinice v Nemocnici v Motole v Praze. Bylo to velice náročné, ale Sárinka to zvládla na jedničku, a tatínek tam byl s námi a byl naší velikou oporou. 14 dní se čekalo na výsledky, bylo to nekonečné. Konečně jsem se dozvěděli, co s naší holčičkou je: Nezralost centra pro řízení spánku. Tzn.: rychle, až nekontrolovatelně upadá do hlubokého spánku jakoby bez "usínací" fáze. Dobrá zpráva ale zní - vyroste z toho, cca do věku 4 let.

Alarm nás stále budí tak dvakrát do týdne, jsme neustále v kontaktu s neurologem a dětskou doktorkou. Oba jsou úžasní. Bude dobře!

17.5.2013 oslavila Sárinka své druhé narozeniny. Ještě teď, když Vám píšu, mi tečou slzy "jako hrachy", když si na tu hrůzu vzpomenu a uvědomím si, že ještě tak před 10 lety by to skončilo tragicky a radosti, kterou nám naše malé kudrnaté sluníčko denně dělá, bychom se nedočkali. Prosvítí štěstím každý náš den!

Nyní už nosím pod srdcem další miminko, Sárinka bude mít v září brášku. 
Věřte mi, že nás to, co jsme prožili poznamenalo na celý život, ale snažíme se být silní, těšíme se na malého a věříme, že existuje nějaká spravedlnost na světě, a že už jsme si to špatné vybrali, a nic takového nás už nepotká! 

Náš díky patří i na dětské oddělení havlíčkobrodské nemocnice, kde už jsme jeden čas byly s malou jako doma, a starali se o nás prvotřídně.

Nakonec bych chtěla říct, že ne nadarmo se říká, že to, co člověka nezabije, to ho posílí, a je tomu tak.

Nechci tímto naším příběhem maminky a tatínky vystrašit, jen bych chtěla, aby se vědělo, že i naprosto zdravým dětem se může něco takového stát a že to naštěstí v dnešní době, kdy existuje tak úžasná věc, jako je monitor dechu, může vše dobře dopadnout!


Klára Jelínková

Zpět