Tullio Simoncini - Proč stále existuje rakovina?

24.06.2015 23:52
8.4.2015

tullio-simonciniJedním z hostů jednodenního kongresu o netradičním ovlivňování zdravotních dysfunkcí „Spirit Of Health Prague 2015“ je italský onkolog Tullio Simoncini. Dr. Simoncini přišel před lety s naprosto originální myšlenkou o příčinách rakoviny. V blízké době vyjde kniha dr. Simonciniho, ze které vám přinášíme exkluzivně několik ukázek.

Proč stále existuje rakovina? 
Mnoho lidí si klade otázku, jak je možné, že po tolika letech studií a výzkumu nebyla rakovina stále ještě poražena.

Je to samozřejmě vědecký problém, ale podle mého názoru je to ještě více problém kulturní a společenský, protože představuje samotnou strukturu vědění na světové úrovni – strukturu, která brání svobodě myšlení a kreativity, jež jsou schopny nalézt opravdové řešení.

Zpolitizované struktury univerzit a profesní řády, které jsou ustanoveny téměř jako kasty, přičemž finance jdou pouze zavedeným, často téměř mumifikovaným institucím, a informační monopol politických a mocenských sil – to všechno jsou prvky, které brání nejplodnějším a nejtvořivějším mozkům společnosti, aby dostaly aspoň tu nejmenší šanci prozkoumat nové cesty. Fosilizované společenské postoje nutí celou populaci k existenci v chronickém stavu strachu a utrpení, pokud se jedná o nemoc – jako je rakovina – kterou lze úspěšně porazit.

Před nějakou dobou vyhledala jedna pacientka s rakovinou mou pomoc. Když jsem jí vysvětloval svou mykotickou teorii, poznamenala: „Tento pohled mi ponechává v nemoci alespoň nějakou důstojnost. Infekce dává smysl.“

Bitva za poražení příčiny nádorů se však musí vést nejprve proti současnému sociokulturnímu stavu, který je hluboce zakořeněný a svazující. Zároveň je třeba bojovat s osobními předsudky, klišé a konformními přístupy, které zasévají a živí v myslích lidí média. Tyto postoje ochromují schopnost přemýšlet, analyzovat a mít otevřenou mysl vůči těm, kdo sdělují něco nového.

Ve skutečnosti se tedy boj proti rakovině skládá ze dvou různých bitev. První proti fyzické nemoci samé, druhá proti mentálnímu postoji jak těch, kteří si chtějí udržet svá privilegia, tak těch, kdo kvůli společenské indoktrinaci nemají zájem zkoušet cokoli nového. Obávám se, že ta druhá bitva bude delší a náročnější – jenže teprve když vyhrajeme tu druhou, můžeme být úspěšní i v té první.

Je pravda, že na světě je spousta šarlatánů a lidí pošetilých. Toto poznání ovšem nemůže sloužit jako oprávněný důvod k tomu, abychom přibouchli dveře inovacím a pokroku, zvlášť když – jako v tomto případě – nemáme po ruce žádné jiné rozumné řešení.

Každopádně – jaká jsou kritéria pro stanovení úspěšnosti terapie? Kdo je oprávněn soudit, co je správné a co ne? Věřím, že představitelé a zastánci oficiální onkologie, kteří se ohánějí „spolehlivými vědeckými metodami“, jsou nejméně kvalifikovaní k tomu, aby určovali bezúhonnost a účinnost terapie, která je alternativou jejich vlastních metod. Fakta jednoznačně dokazují, že tito lidé jsou ve skutečnosti sami symbolem padesáti let neúspěchů, zármutku a utrpení. A co je horší, jsou představiteli půlstoletí ideologického tmářství, které represemi a mystifikacemi brání, aby se nalezlo řešení problému zvaného rakovina. A lidé jsou zatím nemocní, trpí a umírají.

Pro účely srovnání by bylo zajímavé znát názory dnešních vědců a ochránců našeho zdraví na léčebné postupy praktikované před sto lety, které byly tehdejšími vědci považovány za věrohodné a spolehlivé – když se například pacientům se zánětem středního ucha vrtaly uši, nebo když pacientům, kteří trpěli nerovnováhou šťáv (žluté žluči, černé žluči atd.) pouštěli žilou, dokud neomdleli. Tyto praktiky působily pacientům nezvratné fyzické oslabení nebo třeba žloutenku.

Stejně jako se dnes usmíváme a kroutíme hlavou nad těmito starými pošetilostmi, budou možná dnešní vědci posuzováni těmi budoucími, kteří se budou podivovat, jak jsme mohli rakovinu léčit tím, že jsme pacienty otrávili jedy, mučili ozařováním a nedůstojně mrzačili extrémními a zbytečnými chirurgickými zákroky.

V současné době není růst nádoru, který má přímý, obvyklý a nepolevující průběh, ani v nejmenším ovlivněn běžnou onkologickou léčbou. Statistiky ukazují, že míra přežití se pohybuje v nevýznamných číslech (2–3 procenta).

Zpět